Fotbalový magazín

TOP 5: Které evropské stadiony navštívit kvůli atmosféře?

Time30.11.2016 Autor: Tomáš Rezler

image

Mít vlastní stadion, na kterém hostíte své soupeře, znamená ve skutečnosti jen polovinu úspěchu. Kvalitní sedačky, vyhřívaný trávník, supermoderní osvětlení ani sebelepší zázemí pro hráče vám totiž opravdovou výhodu domácího prostředí samo o sobě neobstará. Tím hlavním faktorem, který prakticky přichází k „hotovému“ a často do jisté míry závisí na všem výše zmíněném, jsou diváci, v lepším případě aktivní fanoušci. Jednak jejich počet, ale zejména pak organizovanost tzv. „kotle“, tedy sektoru s aktivně podporujícími příznivci, kteří na utkáních nechávají své hlasivky a tráví desítky hodin předem tvorbou propracovaných choreografií, skládáním nových popěvků a v postoji se svými hráči drží v dobrém, ale i zlém. Za každých okolností.

Pojďme se spolu v následujícím přehledu podívat na TOP 5 evropských stadionů, kde to při zápasech nejvíce vře. Nutno podotknout, že často bylo rozhodování o (ne)zařazení velice těžké a samozřejmě uznáváme, že stejně jako v případě všech podobných srovnání a pořadí, i tentokrát velice záleží i na subjektivní stránce věci.

Signal Iduna Park proslavil 25tisícový kotel

Na první štaci se z tuzemského prostředí nemusíme vydat až tak daleko. Řeč je konkrétně o 650 km od Prahy vzdáleném Signal Iduna Parku – chcete-li dříve zvaném Westfalenstadionu – kde svá domácí klání hraje Borussia Dortmund. Zde z českých fotbalistů v minulosti zanechali významnou stopu Jan Koller s Tomášem Rosickým.

Signal Iduna Park disponuje kapacitou 83 000 diváků, což samo o sobě slibuje skvělý zážitek. Hlavní příčinou popularity severoněmecké arény, kde je každým rokem po čas sezony kolem 50-60 tisíc míst obsazeno permanentní vstupenkou (!), je proslulá Südtribune, tedy Jižní tribuna.

Na tu se vejde 25 tisíc nejaktivnějších fans, kteří se s patřičnou vášní starají o support svých miláčků v žlutočerných dresech. Nehledě na to, že zrovna v Dortmundu se ke zpěvu chorálů velice aktivně přidávají i ostatní tribuny, které umí domácí „plejery“ pořádně vyburcovat a dostat z nich byť poslední zbytky sil. Stejným způsobem to však domácí ochozy Signal Iduna Parku umí spočítat i nenáviděnému soupeři. S klidem mohu napsat, že například v kůži stopera Matse Hummelse, který v létě 2016 přestoupil z Dortmundu do Bayernu, byste při vzájemných utkáních na dortmundském svatostánku určitě být nechtěli…

 

 

 

 

Společná chlouba AC a Interu: milánské San Siro

Jednu z nejlepších atmosfér, kterou je na evropském území při fotbale nasát, nabízí bezpochyby 80 tisícové San Siro, nacházející se v severoitalském Miláně. Stadion poskytuje domácí prostředí hned dvou tradičním celkům, a to AC a Interu, kde tak na jednom stadionu sídlí dva obrovští rivalové. Těžko si představit, že by v českých podmínkách jeden svatostánek sdíleli účastníci derby pražských „S“ – Slavia a Sparta – když před lety nefungovala ani dočasné „spolubydlení“ prvně jmenovaného celku s Bohemians (Pozn.: V návaznosti na azyl Klokanů v Edenu vyhlásili slávističtí ultras nekompromisní bojkot domácích zápasů.)

Ať už na San Siru zrovna hrají fotbalisté v modročerných či červenočerných dresech, téměř vždy je vyprodáno a tribuny řádně – pro Itálii typicky – bouří. I proto se do nejtradičnější italské arény, která na světě stojí od roku 1926 a v současné, megalomanské podobě pak funguje od roku 1989, každý rok vypravují desetitisíce a desetitisíce nejen českých fotbalových fanatiků. Hlasité chorály, ale i pyro, vytrhané sedačky a pouliční střety. To je Itálie.

A jak to na San Siru vypadá třeba během onoho zmíněného Derby della Madonnina?

 

Do Anglie na Stamford Bridge

Anglie a Premier League, to je kapitola sama pro sebe. Jedni britskou atmosféru kolem zelených pažitů označují za ideální příklad slušné, ale přitom ohlušující atmosféry, jiní označují publikum na Old Trafford, Stamford Bridge, Emirates Stadium a dalších, anglických stadionech za sterilní, nevýbušné a nepřirozeně potlačené.

Objektivně řečeno, pravdu mají obě skupiny. Politická garnitura po mnohačetných průšvizích z druhé poloviny minulého století zakročila a začala jakékoliv nepřístojnosti tvrdě potírat. Odpálíte pyrotechniku? Čeká na vás tvrdý finanční postih a zpravidla několikaletý zákaz vstupu na fotbalové stadiony. V horší variantě trestu se navíc musíte vždy v čase, kdy hraje „váš“ celek, hlásit na oblastní policejní stanici.

I přesto však v našem seznamu nejlepších atmosfér nalezne kolébka fotbalu zastoupení, a to díky Stamford Bridge. Stadion – v původní podobě vybudovaný již v roce 1877 – slouží jako domovský stánek Chelsea a vejde se do něj 41 663. Jedná se sice o – vzhledem k předchozím dvěma stadionům – poloviční kapacitu, ovšem pokud takový počet Angličanů jako jeden muž rozezpívá naučené chorály, leze zde mráz po zádech i tak. Na serepetičky v podobě konfet, světlic, dělobuchů, stroboskopů a podobně však zapomeňte.

Balkán jako kapitola sama pro sebe. Hajduk však nemůže chybět

Balkánský fotbal a atmosféra na něm, to je specifické téma samo o sobě, které by zabralo hodiny a hodiny emotivních diskuzí. Českému fanouškovi stojí v z této lokace velice blízko chorvatský Hajduk Split, který podporují ultras zvaní Torcida, a u jehož vzniku v roce 1911 v Praze asistovali představitelé Slavie.

Na jedné straně stojí v případě Hajduku, ale i divoké balkánské nátury obecně skvělá, elektrizující atmosféra fanaticky zapálených lidí, z nichž by někteří za svůj milovaný klub položili v pouličních bojích s příznivci soupeře snad i život. Na straně druhé stojí pyrotechnika používaná v obrovském množství, a to nejen ta efektní, ale jakákoliv. Světlice, stroboskopy, bengálské ohně, ale i dělobuchy, často po domácku vyrobené pumy a vše, co „svítí a vybuchuje“.

 

Camp Nou, turistická atrakce 1. úrovně. Ale co atmosféra?

Jedním turisticky z vůbec nejnavštěvovanějších stánků v Evropě je stadion klubu FC Barcelona, který se nazývá Camp Nou a pojme až 99 354 diváků.

Stadion je to vskutku zajímavý a získat sem permanentku není otázkou peněz. Celosezónní vstupenky jsou totiž každoročně vyprodané a jediný způsob, jak k nim můžete přijít, tak představuje nákup od jiného majitele, případně podědění po některém z předků.

Bezmála sto tisíc lidí, kteří se při větších kláních v ochozech katalánské arény skutečně nacházejí, si před každým utkáním sborově zapěje klubovou hymnu, během čehož všem přítomným leze mráz po zádech. Ale jinak?

Jako na většině stadionů, kde nefunguje větší, organizovanější kotel, je to tu bídné s „nabídkou“ chorálů. Kromě pokřiků „Barca“ a periodického opakování „Meeeesssiiiiii, Meeeesssssiiiii“ se pravděpodobně ničeho kromě ohlušujícího potlesku, případně pískotu, nedočkáte. Avšak křičet 100 tisíc lidí v jeden okamžik to samé, to určitě stojí za to.

Posuďte sami:

 

Mohlo by Vás také zajímat

Pýcha, koloseum Mnichova: Čím je výjimečná Allianz Arena?

10 největších stadiónů - 1.část

Stamford Bridge - pohledem českého fanouška

Můj dům, můj hrad! TOP 10 stadionů s největší kapacitou - 2. část.